Novou verzi RedHat Enterpise Linux vždy netrpělivě očekávám a hned se těším, až vyjde jeho komunitní klon Centos. Díky přímé podpoře RedHatu vyšel Centos 7 velmi brzo po RHEL 7, což bylo velmi potěšující.
Na co jsem se nejvíce těšil?
- Modernější jádro 3.10
- Podpora minimálně do roku 2024
- SYNPROXY modul pro iptables
- Pokročilejší virtualizace KVM i LXC (a samozřejmě podpora Docker.io)
- Performance Co-Pilot
Čeho jsem se obával?
- Systemd – novinka v zavádění služeb, mnohem složitější než SysV init
- XFS – odklon od již velmi stabilního Ext4 k XFS, snad RedHat ví, co dělá
Celkově jsem bral nový RHEL/Centos jako velký krok dopředu.
Když však nadešel čas první reálné instalace, zklamalo mě několik věcí…
Server, na který jsem systém instaloval, byl velmi základní a tak jsem se rozhodl pro klasickou kombinaci – softwarový RAID 1 a nad ním LVM. Problém ale nastal, když jsem chtěl toto rozložení nastavit v novém instalátoru, který je sice krásný, ale není příliš ergonomický a použitelný. Při rozdělení disků se snaží „inteligentně“ zasahovat a nenalezl jsem žádný způsob, jak si disky nastavit podle svého uvážení. Další problém byl, že jsem stáhnul kompletní instalaci a z nějakého důvodu nechtěl instalátor najít na instalační flash. Stejně tak se tvářil při pokusu nastavit síťovou instalaci z nějakého mirroru… Tento problém jsem nakonec vyřešil stažením netinstall média, které již mirror dokázalo použít.
Problém s rozložením disku byl však zapeklitější… Konzole pro ruční rozdělení se mi zasekávala (zkoušel jsem to ale s kompletním instalačním médiem, které se obecně chovalo divně). Vytvářet kickstart soubor se mi nechtělo, protože jsem nevěděl, jak je instalace obecně odlišná od starších verzí. Nakonec jsem disk rozdělil za pomoci léty vyladěného instalátoru z Centos 6, kdy jsem nejprve rozdělil disk podle potřeby, zrušil instalaci a následně nastartoval instalaci Centos 7, kde jsem použil již hotové rozložení. Je to takto velmi přes ruku, ale jednodušší způsob jsem zatím nevymyslel. Samozřejmě svou roli v tom hraje i „obyčejnost“ serveru. Věřím, že na lepším stroji s HW RAIDem podobné problémy nebudou.
Dále byl na řadě zápas se systemd, který nakonec nebyl tak hrozný, jak jsem očekával.
Hodně mi pomohly následující zdroje:
https://fedoraproject.org/wiki/SysVinit_to_Systemd_Cheatsheet
http://linoxide.com/linux-command/linux-systemd-commands/
Problém jsem měl pouze s tím, že v testovacím prostředí s DHCP mi nechtěl správně nastartovat síťový adaptér, to jsem vyřešil přidáním direktivy PERSISTENT_DHCLIENT do konfiguračního souboru adaptéru.
Po prvních testech jsem si na systemd docela zvykl, nicméně obyčejné init skripty jsem měl mnohem raději, protože jsem díky nim měl opravdovou kontrolu nad systémem.
